Armáda ČR: Bude se degradovat. Po včerejším projevu pp. presidenta & premiera je to již nesporné. Kdo, kdy udělal chybu a proč? Legionáři, když pokládali životy za svobodný stát, obránci 1.ČSRaPR; Vládní vojsko Protektorátu, vojáci Slovenského štátu, bojovníci za svobodu Východní, Západní fronty 2. světové války; příslušníci ČSLA; NEBO přitroublí úředníci MNO;MO ČR? KDE JSOU TRADICE, krysy kancelářské? Být VOJÁKEM státu to nebylo a není DOCHÁZKA DO ZAMĚSTNÁNÍ!! Tam odtlačit pozadí od židličky a odejít domů. To je resp. byl hluboký cit a přesvědčení. Co z toho zbyde?

Bude se degradovat, jak je po včerejšku zřejmo i v jednom z pilířů státu českého; jenom pro ustrašenost, neschopnost, omezenost a především servilitu úředníků sedících na MO ČR. Nikdo z těchto osob nezvážil asi co spůsobí degradaci důstojníka (generála, praporčíka, vsjo rovno!) NAŠÍ ARMÁDY. Voják, bez ohledu na hodnost a funkci se podrobí; rozkaz splní, byť by to jeho život mělo stát. Takovéto lidi DEGRADOVAT? JE MI Z TOHO SMUTNO; čemu to ale předchází, když se šahá na ty co se nemohou BRÁNIT? To nebyla jiná řešení?

DEGRADOVALO SE u policie ČR před pár lety. Jsou potíže a problémy. Také se nemohli coby ozbrojená složka státní moci bránit; ROZKAZ MUSELI SPLNIT.

DEGRADOVAT SE BUDOU DŮCHODCI? Zůstanou lidmi? Také se prý nemohou bránit, říkají mnozí. Ale: je to pravda? Každý živý tvor se může bránit v případě nespokojenosti se situací do níž se nepřipravil sám, kterou si nezavinil; byť je odkázán na pomoc druhého Hommo sapiens. K tomu je potřeba ovšem se vzdělávat bez ohledu na věk, sociální a jiné postavení. Dosažené vzdělání neuložit ad acta; "do špajsky"; chlubit se jak dítě na písku co za papírek mám v chlívku... nýbrž použit znalosti ve prospěch sama sebe a svých druhů : LIDÍ !!! 

Ani vojáci, ani policisté se bránit přímo NEMOHOU. Postkomunistické nejapnosti ve stylu petic a demonstrací jsou k ničemu. Aktivní obrana, ta znamená úspěch; po ní je výpad a přechod do protiútoku. => VÍTĚZSTVÍ, radost spokojenost. Takže: důchodci nepodléhají žádnému velení nýbrž a jen svému svědomí.

JE MI SMUTNO z mého "spokojeného" stáří. Z mého zajištěného živobytí penzí po 20 letech od pádu Světové socialistické soustavy, kyž opět - jak v padesátych letech na mne šáhla StB. Duševně omezení mne připravili o majetek tenkrát, rozdělením státu; pokoušejí se o to teď také. Ale již nejsem sám, nejsem dítě; jsem člověk a míním se vzdělávat dokud to můj mozek přijímat bude. Pomáhat lidem ze všech sil.

NEBUDE MI SMUTNO!

Pavel Ján Buvala